Snad
SNAD (20.10.1999) Je podzim, listí padá a světla kvapem ubývá. Stojíš na rozcestí a přemýšlíš, kterou cestou se máš dát. Pak spatříš dívku a je ti povědomá. Máš pocit, že jsi ji už potkal a mluvili jste spolu. Však nevíš jistě, zda nebyl to jen sen. Snad se ti tvé sny bláznivě pletou se skutečností. Před tebou leží mnoho cest. Jen jedna z nich je správná. Chceš udělat krok, tvé nohy tě však zrazují: Nechoď, nedělej to, zůstaň. Zůstaň? Proč? Jsem sám, ta chvilka těžko něco změní. Pak ohlédneš se zpět a ptáš se sám sebe: Co dělá tu ta dívka s brýlemi na očích? Proč tiše stojí a dosud neodešla? Víš, ona čeká. Snad čeká na zázrak, snad čeká na toho, kdo o její lásku stojí. Snad, kdo ví, čeká na obojí. A možná čeká na tebe. Snad chce ti to říct, ale nenachází slova. Snad cítí, že čas jí z dlaní uniká. A zvolna jako písek u nohou se jí kupí. Možná k ní cítíš náklonnost. Snad je ti jí líto, že se chvěje chladem. Ale neuděláš to, řekneš si: snad příště… A co když žádné příště nebude? Ty nevíš, co ví ona. Jiskřička v ní, co zprvu jen doutnala, se zvolna mění v maličký plamínek. Dívá se na tebe, možná se bojí, že ztratíš se na jedné z klikatých cest. Chtěla by být tím, kdo bude tě vést, abys nikde neklopýtl. Ale nikdy ti to neřekne. Stejně jako ty. A vše, co mohlo být, už navždy zůstane nevyrčeno.