Čím se ráda zabývám? Ač to pravděpodobně zní otřepaně, tak vším možným.
Když jsem byla malá, strašně ráda jsem četla, což mi vydrželo doposud. Těžko specifikovat konkrétněji, protože kdybych vymezila několik kategorií, hrozilo by, že tím vyřadím spoustu báječných titulů, které se nikam zařadit nedají. Knížky, to je prostě relaxace, a zcela nezáleží na žánru. Jen už to, že si najdu chvíli času, kdy se mohu věnovat sama sobě a čtení, je moc příjemné.
Také jsem ráda psala různé básničky, veselé rýmovačky, povídky... Začalo to kdysi ve druhé třídě na letním táboře básničkou o křečkovi a poté to pokračovalo veršovaným přáním babičce k 65. narozeninám. Postupně k tomu přibyla kupa dalších básniček a drobností, které jsem před nedávnem našla při stěhování v hromadě starých školních sešitů. Je zajímavé se na to zpětně dívat, protože to o mně vypovídá spoustu věcí - jak jsem rostla a měnil se můj náhled na svět. Podaří-li se mi tím probrat, ráda sem některé věci umístím. A jak se psaní vyvíjelo dál? Psala jsem po celou základní školu, pokračovalo to poté i na škole střední, třeba nezvedenými pohádkami, které vznikaly při nudnějších hodinách výuky. V období cca sedmnácti let vzniklo pár textů, které zhudebnila kamarádka Lucie a doprovodila je hrou na kytaru. Lucie v té době psala hodně písniček a já to chtěla také zkusit :-) V současné době už moc nepíšu. Občas zvu kolegy nějakou rýmovačku na nefiremní akci typu hospůdka, občas je to gratulace někomu k narozeninám či svátku. Ne vždy je po ruce propiska, takže spousta nápadů se vytratí. Kdysi dávno jsem si přála psát například povídky, teď nevím, zda bych na to měla nejen trpělivost, ale i buňky. Protože vše, co v mé hlavě vzniká, je hlavně dílem improvizace, nikoli plánované. Berte to prosím vše s nadsázkou :-)
Z toho, co mám ráda a ráda dělám, pak mohu jmenovat výlety, ať už na kole, pěšky, či autem. Cílem bývá nejčastěji pobyt v přírodě či výlet či poznáním, tedy třeba návštěva památek. Obzvlášť mám ráda ruiny, ať už jde o hrady či opatství, zkrátka ty věci, které si můžu osahat. V zámcích to je málokdy umožněno. A navíc, v zámcích člověk vidí, jaké to skutečně bylo, kdežto u ruin je to hlavně na mé představivosti. Když pohladím sochu, či otesaný kámen z rozvalin, má představivost pracuje na plné obrátky. Kdo to asi tvořil? K čemu přesně ten předmět sloužil? Jak v té době asi vypadal svět?
Když jsem byla malá, chtěla jsem něco umět, ale opravdu dobře. Třeba malovat, zpívat, či tančit. Co se týká malování, jsem ráda, když protějšek pozná, že jsem se snažila nakreslit jablko. Hudební sluch bohužel mám, ale zpívat neumím. Tanec při mých proporcích je také legrační představou. To vše mi naštěstí nebrání čmárat si v chvílích nudy po papíře, zpívat z plných plic v autě cestou do práce či se vlnit u žehlicího prkna. A co se týká psaní, kdo ví, třeba jednou najdu talent i trpělivost :-)
K dalším věcem až jindy...
Takže cože to zatím zachytil papír? Zjistíte tady.