O šípkové Růžence
4. 3. 2010
O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE (vzniklo někde na střední škole ve vyučovací hodině)
Za devatero horami, desatero řekami a jednou vybuchlou jadernou elektrárnou v jednom blíže neurčeném království v zemi černobylské žil jeden královský manželský pár. Jejich manželství nebylo ani šťastné, ani nešťastné, ale bylo bezdětné a tím pádem velmi smutné.
Po dvacet let každý den král s královnou poctivě sypali zrní za okna jejich polorozpadlé chýše, ale žádného čápa ani vránu na něj nikdy nenalákali, neboť žádný z nich by dobrovolně neriskoval průlet zemí černobylskou.
Král i královna den ode dne chřadli. Nemohla za to ani tolik zamořená půda a voda, ale nesplněná přání. Ale co nezmohla sama příroda, tomu pomohla moderní věda, a tak zanedlouho za tvrdou zahraniční měnu povila královna dítě ze zkumavky.
Narodila se jim roztomilá holčička, které dali jméno Růženka. Růženka rostla jako z vody a každý den jim krásněla přímo před očima. Čím byla Růženka hezčí, tím byla nafoukanější a tím více vrásek přibývalo jejím rodičům. Milá Růženka měla díky každodennímu pobytu na černobylském slunci pleť jako uhel, totiž pardon, samý uher. Už ve dvanácti letech získala ke svému jménu přívlastek „Šípková“. To proto, že každého nápadníka, jež se pokoušel ucházet o její ruku, poslala k šípku. Často ji rodiče varovali, že ten, kdo dlouho vybírá, nakonec přebere, ale Růža si říct nedala. Ve své hrdosti odmítla i mocného čaroděje, ošklivého hrbáče, se slovy: „Vlez mi na hrb!“ Ten smrtelně uražen přísahal, že se pomstí, ale patnáctiletá Růženka se mu vysmála přímo do jeho skleněného oka: „Uvidíme!“
Zdeptaný čaroděj už jen zamumlal něco o nějakém píchnutí a že v den jejích osmnáctých narozenin se uvidí a poté se rozplynul jako volební sliby.
Růženka brzy na čaroděje i jeho výhrůžky zapomněla a dál se věnovala nevázanému životu. Diskotéky, alkohol, drogy – to byla nedílná součást jejího života. Marně ji rodiče prosili, aby přestala, marně ji upláceli rublovými bankovkami, které Růža vzápětí utrácela u místních drogových dealerů.
Tři roky uběhly jako voda a přiblížil se den osmnáctých narozenin. Na příkaz rodičů byly z Růžina okolí odstraněny všechny předměty, o které se mohla píchnout, ale na její železnou zásobu injekčních stříkaček nepřišli. Mladá narkomanka byla od samého rána v depresích, protože se jí zdálo, že všichni kolem ní jsou nezvykle vážní, a rozhodla se vylepšit si náladu extra dávkou heroinu. Nacvičeným způsobem si stáhla paži podvazkem, rázně zapumpovala, vbodla stříkačku do žíly a vyprázdnila ji. Vzápětí se skácela k zemi.
Kdyby Růženčin oddaný indiánský sluha Zvědavé oko (který ji mimochodem rád a často pozoroval klíčovou dírkou) nespustil poplach, slova Vlez-mi-na-hrba by se nejspíš vyplnila. Marně však Růženku křísili a potírali ji spánky vodkou, marně ji několik desítek mladíků i staříků dávalo umělé dýchání. Král i královna byli zoufalí, bez ustání vypisovali vysoké odměny a slibovali Růžu tomu, kdo ji zachrání.
Šťastná náhoda jim přivedla do cesty mladého lékaře Uhříka, jež skutečně dělal čest svému jménu. Pod podmínkou zákazu vstupu a záminkou léčby zavřel se mladý chlípník s Růžou do jedné z komnat, kde ji po několika minutách usilovného a svérázného oživování dle staré lékařské příručky Kám-a-sútra přivedl k životu, sám nevěděl jak.
Královské slovo bylo dodrženo, Růža s Uhříkem oddána. Postupně se z narkomanky stala nymfomanka, ale to už by byla jiná pohádka.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář